Kdo mě zná, ví, že jsem spíš člověk chleba než dortů. Kváskový bochník je moje doména, cyklistika moje vášeň. Ale když jsem uviděla výzvu přihlásit se do soutěže o nejlepší makový dezert na farmářském dnu na Farmě Markových v Únanově u Znojma, něco ve mně řeklo: „Proč ne?“

Byla to chuť vystoupit z komfortní zóny. Zkusit něco jiného. Vždyť makové dezerty miluju – jenže soutěž je přece jen jiná liga. Nejsem žádná vyučená cukrářka, a tak jsem se rozhodla zapojit moderního pomocníka – umělou inteligenci. Zadala jsem jí úkol: „Navrhni mi originální makový dezert, který by obstál v soutěži.“ A musím říct, že návrh makového tartu s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády vypadal nadějně.

Týden před soutěží jsem si recept zkusila nanečisto – zrovna na narozeniny mamky. Dezert měl úspěch, ale pár věcí mi nesedělo – citronový krém byl moc vysoký, poměry s mákem nevyvážené. A taky se mi srazila čokoládová pěna. Tak jsem ladila, upravovala, a konzultovala s AI – jako bych si povídala s virtuální cukrářkou.

Do finálního pečení jsem se pustila ve čtvrtek. V pátek mě čekala kompletace, ale ani tentokrát mě pěna z bílé čokolády nešetřila – srazila se znovu. Zkoušela jsem ji zachránit, ale výsledek nebyl ideální. Ještě v sobotu ráno jsem šla koupit další smetanu a udělala novou pěnu. Hotovo. Hurá se převléct do cyklistického a osedlat kolo. Najela jsem 70 kilometrů, a v cíli – ve Znojmě – mě čekala soutěž. Můj manžel dezert mezitím dovezl autem.

Na místě bylo přihlášeno 16 makových dezertů. Porota ochutnávala jeden po druhém. Některé kousky byly výborné, jiné mě tolik nezaujaly. Ten, který vyhrál – cheesecake po česku – mě osobně moc neoslovil, ale tak to chodí. Soutěžní klání je subjektivní a porotci to neměli lehké.

Se svým výrobkem jsem byla nakonec spokojená. Možná by se dal vyladit ještě víc, možná ho porotci přehlédli. Ale to nejdůležitější pro mě nebylo vítězství – byla to nová zkušenost, zábava a výstup z komfortní zóny.

Přejedla jsem se máku až až. Ale stálo to za to. A kdo ví – třeba to příští rok zkusím znovu.

Recept na Makový tart s citronovým crémeux a pěnou z bílé čokolády najdete tady

Když jsem loni poprvé zdolala Moravia Divide, říkala jsem si: „Už nikdy!“ Ono totiž 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi je pořádná bikepackingová výzva. Uplynula pár měsíců, bolesti odezněly a já jsem měla v hlavě „To musím dát znovu!“ Letos jsem se připravovala jako nikdy: trénink s koučem, fototerapie pro regeneraci, infuze vitamínu C, skoro každý den na kole. Cítila jsem se jako superhrdinka. Taktiku jsem měla jasnou – první noc nespím, šlapu, co to dá, a pak se uvidí. Spacák jsem vynechala, ale nacpala brašny jídlem, aby mi nedošla šťáva. Připravená? Na 110 %!

Start s překvapením
Pátek ráno, snídaně, balím kolo, oblíkám zimní kalhoty (ano, v květnu), loučím se s manželem a stojím na startu v Račím údolí. Osm hodin, pouštím Garmin, nastavuju GPX trasu… a co to? První úsek nikde! Zatímco ostatní šlapou, já stahuju trasu z netu. Pár minut zpoždění, ale co – na 760 km to nehraje roli. Rozjíždím se, zdravím ostatní závodníky a už si to užívám v prvním kopečku. Kamenitý sjezd z Borůvkové hory mě trochu rozhodí, ale dávám to. V polském Paczkówu mi nějaká babka vynadá kvůli zákazu vjezdu, pak špatně šlápnu v brodu a noha mi sjede do vody. Skvělý, mokrá bota a do večera daleko. Ale jedu dál – rovinka, stoupání na Studniční vrch, svezení po Rychlebských stezkách, kopeček na Smrk. Kraj je nádherný, i když mrznu.

První restpoint a mrazivá noc
Na prvním restpointu v Branné jsem na 43. místě a – bum – první žena! Dávám jídlo, oblíkám všechno teplý, co mám, protože noc bude drsná. Přechod řeky v Hanušovicích je další lekce. Navlíkám igelitky na boty, usmívám se, jak jsem to vychytala… a silný proud mi je strhne. Mokrá, naštvaná, šlapu dál. V Bohdíkově zvoním u jednoho domu a škemrám o suchý ponožky – a světe div se, dostanu je! Dobří lidi fakt ještě žijí. Projíždím loukami nad Brannou, je tma, moc nevnímám, kde jsem, ale pořád se držím s někým, tak nejsem úplně sama. Kolem druhý ráno dorazím na zábřežskou benzinku – kafe, jídlo, chvilka odpočinku. Pak tlačenka na zříceninu Brníčko, sjezd a další tlačení na Bradlo. Těsně před východem slunce jsem tam a cítím se jak na drogách – unavená, ale nabitá. Tady, v kraji, kde jsem se narodila, mě chytá nostalgie.

Krize přichází
Druhý den ale začíná zima a únava dávat zabrat. V Lítovelském pomoraví mě chytá mikrospánek – na pět minut se stočím na louce do klubíčka a zavřu oči. Výšlap na Sovinec mě zahřeje, ale jídlo mi nechutná. Trasa je pořád stejná – buď táhlý výšlapy, nebo sjezdy, nebo nekonečný roviny. Šlapu dál, blížím se k druhému restpointu v Dolním Žlebu. Dorazím na 23. místě – noční jízda mě pěkně posunula! Dám jídlo, 15 minut zdřímnu v chatce a vyrážím do druhý noci. Jenže tady to začíná jít z kopce. Jedu sama, chce se mi spát, kolena bolí. Před brodem si sundávám boty, přecházím na boso – poučená z předchozích failů. Suché ponožky, super! Ale další brod se pokusím projet… a jsem zase mokrá. Nadávám, ztrácím radost. V hlavě se mi honí: „Proč to vůbec dělám?“ Přichází krize, zimnice, všechno je špatně. Po 430 km a 7200 metrech převýšení to balím. Bez radosti a motivace to prostě nejde.

Cesta je víc než cíl
Vím, že mě spousta lidí sledovala, fandila mi, a mrzí mě, že jsem je zklamala. Ale tenhle závod mi dal zabrat a něco mě naučil. Ujela jsem 430 km a 7200 metrů převýšení – můj osobní rekord na jeden zátah. I když jsem nedojela do Břeclavi, tahle jízda byla plná momentů, co mi zůstanou: mrazivý noci, suchý ponožky od cizích lidí, východ slunce na Bradle, boj s brody i se sebou samou. Moravia Divide je prostě škola života. A víte co? Příště se vrátím a dám to! Děkuju všem za podporu – bez vás bych to tak daleko nedotáhla.

Když jsem v lednu 2024 ležela na pláži v Ománu a prokrastinovala, narazila jsem na web Ultrabikers . Moravia Divide – 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi, bez podpory. Znělo to jako šílenost, přesně moje krevní skupina! Vyplnila jsem přihlášku, ale jen jako náhradník. Říkala jsem si: „No co, aspoň jsem to zkusila.“ Jenže pak přišel e-mail – divoká karta, ať je na startu víc žen! A najednou to bylo reálný.

Příprava: Chaos a nadšení v jednom
Od té chvíle se všechno rozjelo. Sháněla jsem bikepackingové vybavení – brašnu na řídítka, pod sedlovku, spacák, péřovku, powerbanku, baterku. Kolo dostalo bezdušky a další držák na láhev. Najížděla jsem kilometry, četla články, zkoušela přespat v přírodě, jezdit potmě, testovala kolo s plnou zátěží. Nebyla jsem žádný profík, spíš jsem věřila, že to nějak dám. Každý přece maká po svým, ne? Jasně, netrefila jsem všechno dokonale, ale ta nervózní radost převyšovala všechno.

Start: Střevní nervozita a první kilometry
V pátek po práci jsme s manželem vyrazili do Račího údolí. Večerní přednášky byly super, ale když jsem viděla ty všechny chlapy kolem, trochu mě to vyděsilo. Střeva začaly hrát divadlo. Sobotní ráno – sluníčko, snídaně, pusa na rozloučenou a jde se na to! Prvních pár desítek kilometrů jsem šlapala jako o závod, dokonce jsem sjela z trasy (klasika já). Pak jsem pomalu předjížděla ostatní a dorazila na první restpoint na Hedeči (130 km). Po hodinovém dešti jsem byla promrzlá, ale západ slunce mě tak nakopl, že jsem chtěla ještě kousek pokračovat. Opekla jsem špekáček, dala tři hodiny spánku na Skautské chatě a ve 2:30 vyrazila do druhého dne

Druhá etapa: Láska i peklo
Druhý den byl jak z jinýho světa. Kraj kolem Zábřehu, kafe na benzince, východ slunce – Morava je prostě nádherná. Cíl byl dojet do Plumlova (RP2 - 365 km). Dorazila jsem vyřízená, ospalá, s nohama v jednom ohni. Hlad mě málem sežral. Po jídle jsem se rozhodla popojet ještě 15 km k přístřešku, protože na brody a těžší terén už jsem neměla sílu. Chvíli jsem klimbala na kamenech ve spacáku, ale bolest nohou mě probrala. Ve dvě ráno znovu na kolo. Pomalu jsem se rozjížděla, přes Seč, boskovické traily, a najednou to zase jelo! Ale pak přišly prdelky světa – Bolešín, Rovečné, Dalečín. Voda docházela, tlačila jsem kolo a snila o studánce u Vírské přehrady. RP3 v Lomnici (560 km) mi připadal jako sci-fi. Deset kilometrů přede mnou a 400 metrů převýšení? Jeden brutální kopec, o kterým jsem neměla tušení. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Krávy na mě koukaly, jako by říkaly: „Co tu děláš, holka?“

Závěr: Slzy, radost a cíl
Konečně Lomnice (RP3). Hospůdka, známý tváře, teplý jídlo, nabitý baterky. Za dvě hodiny pokračuju. Bílý potok po tmě měl svoje kouzlo, brněnská přehrada, Mandloňová rozhledna, vinice – bylo to krásný. Ale ta rovinka z Lednice do Břeclavi? Peklo na zemi! Rozedřený zadek, stehna v křeči, nemohla jsem sedět ani stát. Táhla jsem se jako hlemýžď, brečela, ale jela. Do cíle jsem dorazila po 3 dnech, 8 hodinách a 11 minutách. V cíli jsem neměla sílu ani na rozhovor. „Už nikdy,“ říkala jsem si. Tělo bolelo, nohy opuchaly, ale když jsem se postavila na 24. místo ze 150 přihlášených, byla jsem na sebe pyšná, mezi ženami jsem dojela první! Ze 140 startujících dojelo 103. A ty zprávy od kamarádů a fandů? Ty mě hnaly dopředu, díky moc!

Letos to přijde znovu
Teď, když se blíží Moravia Divide 2025, jsem nervózní, ale těším se. Co mě čeká? Nové zážitky, nový lidi, nové výzvy. Až to dám, sednu si k tomuhle článku a dopíšu, jak jsem to letos rozsekala (nebo přežila). Držte palce!