Když jsem v lednu 2024 ležela na pláži v Ománu a prokrastinovala, narazila jsem na web Ultrabikers . Moravia Divide – 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi, bez podpory. Znělo to jako šílenost, přesně moje krevní skupina! Vyplnila jsem přihlášku, ale jen jako náhradník. Říkala jsem si: „No co, aspoň jsem to zkusila.“ Jenže pak přišel e-mail – divoká karta, ať je na startu víc žen! A najednou to bylo reálný.

Příprava: Chaos a nadšení v jednom
Od té chvíle se všechno rozjelo. Sháněla jsem bikepackingové vybavení – brašnu na řídítka, pod sedlovku, spacák, péřovku, powerbanku, baterku. Kolo dostalo bezdušky a další držák na láhev. Najížděla jsem kilometry, četla články, zkoušela přespat v přírodě, jezdit potmě, testovala kolo s plnou zátěží. Nebyla jsem žádný profík, spíš jsem věřila, že to nějak dám. Každý přece maká po svým, ne? Jasně, netrefila jsem všechno dokonale, ale ta nervózní radost převyšovala všechno.

Start: Střevní nervozita a první kilometry
V pátek po práci jsme s manželem vyrazili do Račího údolí. Večerní přednášky byly super, ale když jsem viděla ty všechny chlapy kolem, trochu mě to vyděsilo. Střeva začaly hrát divadlo. Sobotní ráno – sluníčko, snídaně, pusa na rozloučenou a jde se na to! Prvních pár desítek kilometrů jsem šlapala jako o závod, dokonce jsem sjela z trasy (klasika já). Pak jsem pomalu předjížděla ostatní a dorazila na první restpoint na Hedeči (130 km). Po hodinovém dešti jsem byla promrzlá, ale západ slunce mě tak nakopl, že jsem chtěla ještě kousek pokračovat. Opekla jsem špekáček, dala tři hodiny spánku na Skautské chatě a ve 2:30 vyrazila do druhého dne

Druhá etapa: Láska i peklo
Druhý den byl jak z jinýho světa. Kraj kolem Zábřehu, kafe na benzince, východ slunce – Morava je prostě nádherná. Cíl byl dojet do Plumlova (RP2 - 365 km). Dorazila jsem vyřízená, ospalá, s nohama v jednom ohni. Hlad mě málem sežral. Po jídle jsem se rozhodla popojet ještě 15 km k přístřešku, protože na brody a těžší terén už jsem neměla sílu. Chvíli jsem klimbala na kamenech ve spacáku, ale bolest nohou mě probrala. Ve dvě ráno znovu na kolo. Pomalu jsem se rozjížděla, přes Seč, boskovické traily, a najednou to zase jelo! Ale pak přišly prdelky světa – Bolešín, Rovečné, Dalečín. Voda docházela, tlačila jsem kolo a snila o studánce u Vírské přehrady. RP3 v Lomnici (560 km) mi připadal jako sci-fi. Deset kilometrů přede mnou a 400 metrů převýšení? Jeden brutální kopec, o kterým jsem neměla tušení. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Krávy na mě koukaly, jako by říkaly: „Co tu děláš, holka?“

Závěr: Slzy, radost a cíl
Konečně Lomnice (RP3). Hospůdka, známý tváře, teplý jídlo, nabitý baterky. Za dvě hodiny pokračuju. Bílý potok po tmě měl svoje kouzlo, brněnská přehrada, Mandloňová rozhledna, vinice – bylo to krásný. Ale ta rovinka z Lednice do Břeclavi? Peklo na zemi! Rozedřený zadek, stehna v křeči, nemohla jsem sedět ani stát. Táhla jsem se jako hlemýžď, brečela, ale jela. Do cíle jsem dorazila po 3 dnech, 8 hodinách a 11 minutách. V cíli jsem neměla sílu ani na rozhovor. „Už nikdy,“ říkala jsem si. Tělo bolelo, nohy opuchaly, ale když jsem se postavila na 24. místo ze 150 přihlášených, byla jsem na sebe pyšná, mezi ženami jsem dojela první! Ze 140 startujících dojelo 103. A ty zprávy od kamarádů a fandů? Ty mě hnaly dopředu, díky moc!

Letos to přijde znovu
Teď, když se blíží Moravia Divide 2025, jsem nervózní, ale těším se. Co mě čeká? Nové zážitky, nový lidi, nové výzvy. Až to dám, sednu si k tomuhle článku a dopíšu, jak jsem to letos rozsekala (nebo přežila). Držte palce!

Pečení s kváskem se věnuji už sedm let. Za tu dobu jsem vyzkoušela nespočet technik, receptů a postupů. A přesto mě pořád fascinuje, jak kvásek dokáže proměnit obyčejné suroviny v něco naprosto jedinečného. Mouka, voda, sůl. Tak málo, a přesto tolik možností

Každá z těchto tras byla náročná svým vlastním způsobem, ale všechny spojovalo něco, co mě přitahovalo nejvíc: ticho a svoboda. Okamžiky, kdy jsem projížděla ranní mlhou a kolem nebylo nic než lesy, hory a úzké stezky. Kdy slunce pomalu vystupovalo nad vrcholky, a já měla pocit, že svět patří jen mně a mému kolu. Nebo když jsem ke konci dne, už unavená a dehydratovaná, sledovala západ slunce, který maloval oblohu do nejkrásnějších odstínů, a věděla, že musím ještě šlapat dál.

Kdysi bych nikdy neřekla, že budu někdy pracovat v pekárně. Můj život se dlouho točil kolem fitness, disciplíny, diet a tréninků. S klienty jsme probírali jídelníčky, makroživiny, bílkoviny, a když už došlo na pečivo, tak jedině "low-carb" verze. Jenže pak jsem objevila kvásek a najednou bylo všechno jinak.

Začalo to nevinně – pekla jsem jen pro sebe, pak pro rodinu, kamarády, později i pro klienty. Ač jsem milovala trénování, péči o klienty i tu cestu za lepší formou, v hlavě mi začala hlodat myšlenka: "Co kdybych pekla naplno?" Když už se klienti začali ptát, kdy jim upeču další chleba, věděla jsem, že tady nejde jen o koníček.

Odejít z fitness nebylo snadné, ale pečení mě pohltilo natolik, že jsem věděla, že je čas udělat krok do neznáma. Nejdříve jsem pekla v restauraci Sherwood, poté jsem hledala cestu k vlastní pekárně, a nakonec jsem zakotvila v pekařském světě naplno. Už tři roky pracuji jako profesionální pekařka v italské řemeslné pekárně Carlini, kde se učím s každou další várkou. Protože i když si myslíte, že už víte všechno, kvásek vám ukáže, že se stále máte co učit.

K fitness se asi už nevrátím. Pořád cvičím, jezdím na kole, ale vím, že můj život už je o něčem jiném. Chleba mi přinesl nový směr a ukázal mi, že disciplína nepatří jen do posilovny. Každý bochník je malý výkon, který stojí hodiny práce a trpělivosti. Každý krok v pekařství mě učí něco nového, a přesně to chci předávat dál.

Proto pořádám kurzy pečení s kváskem pro stejné nadšence, jako jsem já. Naučíme se optimalizovat fermentaci, pracovat s různými druhy mouky a vytvářet originální receptury. Protože každé pečení je výzva – a právě to mě na tom baví nejvíc. Na kurzech se dělím nejen o znalosti, ale i o radost z tvoření, vůni čerstvě upečeného chleba a tu zvláštní magii, která kváskové pečení provází.

V letech 2019 až 2024 jsem se vydala na sérii nezapomenutelných dobrodružství známých jako Stoneman . Pět zemí, stovky kilometrů v sedle kola, tisíce metrů převýšení – ale hlavně hodiny a hodiny naprosté svobody

Každá z těchto tras byla náročná svým vlastním způsobem, ale všechny spojovalo něco, co mě přitahovalo nejvíc: ticho a svoboda. Okamžiky, kdy jsem projížděla ranní mlhou a kolem nebylo nic než lesy, hory a úzké stezky. Kdy slunce pomalu vystupovalo nad vrcholky, a já měla pocit, že svět patří jen mně a mému kolu. Nebo když jsem ke konci dne, už unavená a dehydratovaná, sledovala západ slunce, který maloval oblohu do nejkrásnějších odstínů, a věděla, že musím ještě šlapat dál.

Všechny ty hodiny, kdy jsem byla odkázaná jen na vlastní sílu, kdy jsem na zádech nesla poslední lok vody a věděla, že další možná přijde až za desítky kilometrů, kdy jsem překonávala únavu a bolest – vždy jsem se mohla spolehnout na to, že stačí šlapat dál. Ať už to bylo v hlubokých lesích Krušných hor, mezi strmými skalami Dolomit, na větrných pláních Arden nebo v mrazivém objetí švýcarských ledovců.

2019: Stoneman Taurista (Rakousko)
Začalo to v Rakousku, kdy mě oslovil kamarád Jiří, jestli s ním nechci jet na dvoudenní výpravu. Trasa o délce 123 km nás provedla přes malebné alpské louky, kolem třpytivých horských jezer a nabídla nám neuvěřitelné 360° panoramatické výhledy na masivy Tauern a Dachstein. Celkové převýšení činilo 4 500 metrů, což představovalo náročnou, ale nesmírně obohacující zkušenost. První ochutnávka toho, co znamená Stoneman – nekonečná stoupání, alpské louky a pocit, že neexistuje nic jiného než cesta před tebou.

2020: Stoneman Miriquidi (Německo a Česko)
V roce 2020 jsem se rozhodla posunout své hranice a absolvovat Stoneman Miriquidi sama v jednom dni. Tato 162 km dlouhá trasa mě vedla přes devět nejvyšších vrcholů Krušných hor, procházela jak Německem, tak Českem, a nabídla převýšení 4 400 metrů. Mystické lesy a bohatá hornická historie této oblasti mě naprosto uchvátily

2022: Stoneman Dolomiti (Itálie)
Dolomity jsou sen. Trasa o délce120 km, 4 000 metrů převýšení, ikonické Tre Cime di Lavaredo a já, co se snažím udržet tempo mezi těmi majestátními skalami. Drsné skalní útvary a středomořská údolí vytvořily jedinečný kontrast, který mě neustále fascinoval. Večer, když jsem sjížděla poslední sjezd, jsem se zastavila jen proto, abych viděla, jak slunce mizí za štíty hor. Nádhera

2023: Stoneman Glaciara (Švýcarsko)
Tato 127 km dlouhá trasa s převýšením 4 700 metrů mě provedla mezi ledovci a nesčetnými čtyřtisícovými vrcholy v kantonu Wallis. Drsné, krásné, mrazivé. Jela jsem mezi ledovci, vdechovala horský vzduch a nechala se pohltit monumentálností švýcarských Alp. Fascinující mystika starobylých horských vesnic a dechberoucí pohledy na Aletschský ledovec činily tuto výpravu nezapomenutelnou

2024: Stoneman Arduenna (Belgie)
Poslední výzvou série Stoneman byla na první pohled méně dramatická krajina, ale přesto krásná. Na trase dlouhé 176 km s převýšením 3 900 metrů jsem objevovala krásy východních Arden. Přírodní stezky, hravé vodní toky a kouzelné lesy mě zavedly do srdce Evropy, kde jsem si mohla vychutnat jak přírodní, tak kulturní bohatství této oblasti

Na všech těch cestách mě doprovázel můj manžel. Nejel se mnou trasu, ale vždy byl součástí těchto dobrodružství. Zavezl mě na start, povzbudil mě, když jsem na něj naposledy mávla a zmizela v horách. Čekal na mě v cíli, postaral se o mě, když jsem se vrátila rozbitá, vyčerpaná, ale šťastná. Věděl, že i když tyhle výzvy jedu sama, nikdy na ně nejsem úplně sama.

Naučila jsem se překonávat sebe samu, nebát se být sama se svými myšlenkami a důvěřovat vlastní síle. A ať už mě čekají další Stonemany nebo úplně jiné výzvy, jedno vím jistě – dokud budu mít vůli jet dál, nikdy nebudu ztracená.