Druhá jízda, co mě naučila víc, než jsem čekala

Když jsem loni poprvé zdolala Moravia Divide, říkala jsem si: „Už nikdy!“ Ono totiž 760 km, 14 000 metrů převýšení, napříč Moravou z Jeseníku do Břeclavi je pořádná bikepackingová výzva. Uplynula pár měsíců, bolesti odezněly a já jsem měla v hlavě „To musím dát znovu!“ Letos jsem se připravovala jako nikdy: trénink s koučem, fototerapie pro regeneraci, infuze vitamínu C, skoro každý den na kole. Cítila jsem se jako superhrdinka. Taktiku jsem měla jasnou – první noc nespím, šlapu, co to dá, a pak se uvidí. Spacák jsem vynechala, ale nacpala brašny jídlem, aby mi nedošla šťáva. Připravená? Na 110 %!

Start s překvapením
Pátek ráno, snídaně, balím kolo, oblíkám zimní kalhoty (ano, v květnu), loučím se s manželem a stojím na startu v Račím údolí. Osm hodin, pouštím Garmin, nastavuju GPX trasu… a co to? První úsek nikde! Zatímco ostatní šlapou, já stahuju trasu z netu. Pár minut zpoždění, ale co – na 760 km to nehraje roli. Rozjíždím se, zdravím ostatní závodníky a už si to užívám v prvním kopečku. Kamenitý sjezd z Borůvkové hory mě trochu rozhodí, ale dávám to. V polském Paczkówu mi nějaká babka vynadá kvůli zákazu vjezdu, pak špatně šlápnu v brodu a noha mi sjede do vody. Skvělý, mokrá bota a do večera daleko. Ale jedu dál – rovinka, stoupání na Studniční vrch, svezení po Rychlebských stezkách, kopeček na Smrk. Kraj je nádherný, i když mrznu.

První restpoint a mrazivá noc
Na prvním restpointu v Branné jsem na 43. místě a – bum – první žena! Dávám jídlo, oblíkám všechno teplý, co mám, protože noc bude drsná. Přechod řeky v Hanušovicích je další lekce. Navlíkám igelitky na boty, usmívám se, jak jsem to vychytala… a silný proud mi je strhne. Mokrá, naštvaná, šlapu dál. V Bohdíkově zvoním u jednoho domu a škemrám o suchý ponožky – a světe div se, dostanu je! Dobří lidi fakt ještě žijí. Projíždím loukami nad Brannou, je tma, moc nevnímám, kde jsem, ale pořád se držím s někým, tak nejsem úplně sama. Kolem druhý ráno dorazím na zábřežskou benzinku – kafe, jídlo, chvilka odpočinku. Pak tlačenka na zříceninu Brníčko, sjezd a další tlačení na Bradlo. Těsně před východem slunce jsem tam a cítím se jak na drogách – unavená, ale nabitá. Tady, v kraji, kde jsem se narodila, mě chytá nostalgie.

Krize přichází
Druhý den ale začíná zima a únava dávat zabrat. V Lítovelském pomoraví mě chytá mikrospánek – na pět minut se stočím na louce do klubíčka a zavřu oči. Výšlap na Sovinec mě zahřeje, ale jídlo mi nechutná. Trasa je pořád stejná – buď táhlý výšlapy, nebo sjezdy, nebo nekonečný roviny. Šlapu dál, blížím se k druhému restpointu v Dolním Žlebu. Dorazím na 23. místě – noční jízda mě pěkně posunula! Dám jídlo, 15 minut zdřímnu v chatce a vyrážím do druhý noci. Jenže tady to začíná jít z kopce. Jedu sama, chce se mi spát, kolena bolí. Před brodem si sundávám boty, přecházím na boso – poučená z předchozích failů. Suché ponožky, super! Ale další brod se pokusím projet… a jsem zase mokrá. Nadávám, ztrácím radost. V hlavě se mi honí: „Proč to vůbec dělám?“ Přichází krize, zimnice, všechno je špatně. Po 430 km a 7200 metrech převýšení to balím. Bez radosti a motivace to prostě nejde.

Cesta je víc než cíl
Vím, že mě spousta lidí sledovala, fandila mi, a mrzí mě, že jsem je zklamala. Ale tenhle závod mi dal zabrat a něco mě naučil. Ujela jsem 430 km a 7200 metrů převýšení – můj osobní rekord na jeden zátah. I když jsem nedojela do Břeclavi, tahle jízda byla plná momentů, co mi zůstanou: mrazivý noci, suchý ponožky od cizích lidí, východ slunce na Bradle, boj s brody i se sebou samou. Moravia Divide je prostě škola života. A víte co? Příště se vrátím a dám to! Děkuju všem za podporu – bez vás bych to tak daleko nedotáhla.