Titan Desert Morocco 2026
Jak jsem se z hobby závodů v Beskydech dostala na jeden z nejtěžších etapových MTB závodů světa
Příprava : Klíč k úspěchu
Tentokrát jsem přípravu neponechala náhodě.
Od začátku jsem věděla, že Titan nebude jen o „najetých kilometrech“, ale hlavně o systematické práci, vytrvalosti a schopnosti zvládnout několik těžkých dní za sebou.
A vlastně za to všechno mohl můj trenér Ondřej.
Byl to právě on, kdo se přede mnou o Titanu zmínil úplně poprvé.
„Pojeď s námi do Maroka.“
Moje první reakce byla jasná.
„Ne. Titan určitě není pro mě.“
Poušť, písek, několik dní závodění… připadalo mi to strašně vzdálené tomu, co běžně jezdím. Jenže ta myšlenka už mi zůstala v hlavě. Začala jsem si pouštět videa, číst články a představovat si, jaké by to asi bylo.
A po nějakém čase jsem si řekla:
„Kdy jindy, když než teď?“
Možná už nikdy nebude lepší příležitost něco takového zažít. A hlavně — nebýt na to sama.
Tréninky pod vedením Ondry byly zaměřené hlavně na vytrvalost a schopnost fungovat několik dní po sobě. Zimu jsem strávila hlavně na trenažéru — intervaly podle wattů, tepovky a kadence. Nebylo to vždy zábavné, ale právě tam vznikal základ celé přípravy. Člověk si nemá kde odpočinout, musí pořád šlapat a držet výkon.
S příchodem jara se postupně přidávaly delší venkovní tréninky. Hodiny v sedle, jízdy v různém terénu, větru, zimě i dešti. Nešlo jen o fyzičku, ale i o to naučit tělo fungovat dlouho a pravidelně.
Velkou roli hrála také výživa a regenerace. Testovala jsem, co mi sedí při dlouhých jízdách, zkoušela vlastní energetické želé, řešila pitný režim i doplňování sacharidů. Stejně důležitý byl ale odpočinek — masáže, sauna, lehčí týdny a schopnost ubrat, když bylo potřeba.
Postupně už se všechno začalo podřizovat jedinému cíli.
Nechtěla jsem nic podcenit.
Za celou přípravu jsem nevynechala jediný naplánovaný trénink. A často jsem přidala ještě něco navíc.
Postupně jsem upravila i stravu. Více jsem řešila regeneraci, příjem sacharidů během dlouhých tréninků i celkovou energii. Před odletem jsem zařadila sacharidovou superkompenzaci, kterou jsem znala už z dob kulturistiky, a týden před odletem úplně vysadila kofein.
Postupně jsem pochopila, že forma nevzniká při jednom heroickém tréninku.
Vzniká z desítek obyčejných dní, kdy člověk prostě vstane a jde znovu šlapat.
Čím víc se blížil odlet, tím víc jsem si uvědomovala, že Titan nebude jen fyzická výzva.
Bude to hlavně zkouška disciplíny, trpělivosti a schopnosti vydržet několik měsíců dělat poctivě malé věci, i když je nikdo nevidí.
Když se sen začne měnit v realitu
Možná to zní zvláštně, ale jeden z prvních stresů nepřišel na kole.
Přišel u počítače.
Vyplnit přihlášku na Titan Desert mi trvalo asi na tři pokusy. Několikrát odeslání selhalo a vše jsem musela vyplňovat znovu.
Pak začalo kolečko organizace.
Letenky.Pojištění.Povinné dokumenty.Lékařská prohlídka.Komunikace s DHL kvůli dopravě kola.
Tady mi Ondřej řekl: „Až budeš stát na startu, tak už to bude pohoda.“
A do toho nekonečné přemýšlení nad vybavením.
Jaké pláště?
Kolik náhradních dílů?
Co opravdu potřebuji a co už jen zbytečně povezu?
Nikdy bych nevěřila, kolik času člověk stráví třeba jen výběrem správných plášťů do pouště.
Silný moment přišel ve chvíli, kdy jsem balila kolo do krabice.
Omotané, rozebrané, připravené na cestu do Afriky.
Najednou mi došlo, že všechny zimní tréninky, hodiny na trenažéru, únava i pochybnosti opravdu míří k jednomu cíli.
Kolo odvezlo DHL už 3 týdny před startem, přepravovali je do startovní destinace kamiónem.
A já věděla, že brzy poletím za ním. (Legrační je, že přeprava kola kamionem stála skoro stejně jako moje letenka :-)
Cesta do Maroka a první dny v poušti
Do Maroka nás nakonec odletělo jedenáct Čechů.
Parta, kterou dal dohromady Ondřej. A musím říct, že opravdu skvělá parta.
Já byla jediná žena.
A přiznávám, že z toho jsem měla ze začátku trochu nervy. Přeci jen týden v poušti mezi samými chlapy…
Ale úplně zbytečně.
Postupně se ukázalo, že kluci jsou skvělí. Pomáhali si navzájem, podporovali mě a vytvořili atmosféru, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat.
Cesta byla dlouhá.
Vídeň › Madrid.
Přespání v Madridu.
Ráno další let do Maroka.
A potom ještě asi dvě hodiny autobusem do místa prvního startu.
Člověk je unavený, rozlámaný z cestování, ale zároveň plný očekávání.
Po příjezdu začal první maraton ještě před samotným závodem:
rozebrat zavazadla
ubytovat se v haimě
projít registrací
smontovat kolo
A pak přišlo první překvapení.
Po otevření krabice jsem zjistila, že moje cyklistické boty během cesty lehce… zplesnivěly. Ale marocké slunce to rychle vytáhlo. Večer proběhlo první rozjetí, večeře a hlavně první meeting všech závodníků. Až tam člověku došlo, jak obrovská akce to je. Téměř 500 účastníků z různých zemí Evropy. Všechno vždy ve španělštině a následně angličtině.A druhý den už naplno začal režim, který se opakoval dalších šest dní:
každé ráno v 6:00 budíček z reproduktorů
snídaně
nachystat kolo
doplnit vodu
zabalit kufr
mezitím několikrát záchod z nervozity
a v 8:00 start.
Když se závod změnil v něco víc
Na startu jsem měla jediný cíl. Dojet. Užít si to. Vrátit se zdravá domů. Nic víc jsem si nepřipouštěla. Vedle mě stáli profíci, závodníci s obrovskými zkušenostmi, lidé, kteří podobné závody jezdí pravidelně. A já? Holka z Moravy, která ještě před pár měsíci říkala, že poušť rozhodně není nic pro ni. První etapa byla jeden velký stres. Odstartováno. Nervozita. Prach. Lokty kolem sebe. Snaha neztratit kluky a hlavně nespadnout.
Jenže pak jsem dojela do cíle…
…a zjistila, že jsem vyhrála svoji kategorii.
Nevěřila jsem tomu.
Říkala jsem si, že to byla náhoda. Že další dny budou jiné.
Jenže druhá etapa dopadla podobně. A tehdy se něco změnilo.
Došlo mi, že už nejde jen o dokončení závodu.
Že najednou bojujeme o něco víc.
A s tím přišla i nervozita.
Najednou člověk nechce udělat chybu. Nechce ztratit to, co si vybojoval. V hlavě běží tisíc scénářů — pád, defekt, krize, špatné odbočení v poušti.
A právě tam jsem si uvědomila, jak důležití byli lidé kolem mě.
Kluci mě neustále podporovali.
Pomáhali mi držet tempo. Schovávali mě ve větru. Hlídali pití, jídlo, navigaci i náladu.
Měla jsem svoje dva „domestiky“. A dodnes se tomu směju, protože já, naprostá amatérka z hobby závodů, najednou měla v poušti vlastní „tým“ Kubu a Martina.
Jenže bez nich bych ten výsledek pravděpodobně nikdy neudělala.
Každý den mě dotáhli do cíle. Když přišla krize, uklidnili mě. Když jsem zmatkovala, drželi mě soustředěnou. Když jsem začala pochybovat, věřili mi víc než já sama sobě.
Po čtvrté etapě jsem měla náskok asi třicet minut. A tehdy přišel moment, kdy jsem si poprvé dovolila připustit: „Možná bych mohla celý Titan opravdu vyhrát.“
Od té chvíle už nebylo důležité vyhrát další etapu. Důležité bylo dojet. Nespadnout. Nepanikařit. Nevymýšlet hlouposti. Jet s pokorou.
Poslední dvě etapy byly psychicky možná nejtěžší. Člověk už cítí cíl, ale zároveň ví, že pokazit se může úplně všechno.
A potom přišel poslední den.
Poslední kilometry.Poslední písek.
Poslední kameny.
A cílová brána.
Vyhraná kategorie ženy 40+.
Třetí žena celkově z 28 závodnic.
A umístění kolem 120. místa mezi téměř 500 závodníky.
Ale když se dnes ohlédnu zpět, výsledky nejsou to první, co si vybavím:
Vzpomenu si na ranní chlad před startem.
Na nekonečné pláně.
Na duny při západu slunce.
Na smích v jídelním stanu.
Na písek úplně všude.
Na únavu, která bolela a zároveň byla krásná.
A hlavně na lidi.
Na partu, kterou dal dohromady Ondřej.
Na pocit, že jsem byla trochu princezna mezi piráty.
Titan Desert mi nedal jen sportovní výsledek.
Dal mi mnohem víc.
Ukázal mi, že člověk zvládne mnohem víc, než si myslí.
Že někdy stačí jen překročit první strach a říct si:
„Tak jo. Zkusím to.“
Kolik to celé stálo?
Tohle je otázka, na kterou se mě ptalo hodně lidí.
A odpověď je jednoduchá — Titan Desert není levná záležitost, obzvláště pro někoho jako já, kdo nemá žádného sponzora a veškeré náklady si hradí sám.
Jen základní položky mně vyšly přibližně takto:
- startovné: cca 2000 €
- doprava kola DHL: cca 700 €
- letenka Madrid-Maroko zpět: cca 695 €
- letenka Vídeň-Madrid zpět: cca 380 €
- ubytování v Madridu po příletu: cca 80 €
- výbava, pláště, sportovní výživa, oblečení a další vybavení: cca 400 €
- eSim Maroko: cca 20 €
- Titan nápoje: cca 30 €
Popis jednotlivých etap
Nejdřív široké kamenité cesty, potom asfalt stoupající do hor. Suchá krajina, červené skály a všude kolem typické marocké vesničky z hliněných domů. Po dlouhém stoupání následoval technický sjezd směrem k řece N’Goum. Kamenité serpentiny, ostré hrany a rozbitý povrch, kde člověk musel být neustále soustředěný. Jedna z nejkrásnějších částí vedla úzkým kaňonem poblíž Bouthararu. Místo, kterým běžně protéká voda, ale během závodu zůstalo suché. Úzké průjezdy mezi skalami, malé mostky přes zavlažovací kanály a nekonečné datlové palmy.
A potom legendární stoupání Škoda Challenge — asi 4,5 kilometru s pasážemi kolem 15 %. Na rozpáleném kamení to bolelo hned první den.
Pak přišel dlouhý sjezd do kaňonu směrem k Battou. Jeden z nejhezčích úseků závodu. Úzká kamenitá cesta vysekaná mezi skalami, vyschlé řečiště, ostré kameny a výhledy na holé marocké hory kolem. Povrch se měnil každých pár minut — od tvrdé cesty po volné kamení, kde kolo neustále uskakovalo. Poslední část už vedla otevřenou krajinou směrem do prvního opravdového bivaku v Battou.
Zmizely hory. Zmizely technické sjezdy. A přišla nekonečná rovina. Dlouhé široké cesty, tvrdý vyschlý povrch, jemný prach a protivítr. Typická marocká hamada — kamenitá poušť bez stínu a téměř bez orientačních bodů. Projížděli jsme kolem vyschlého solného jezera chott, kde se povrch změnil na tvrdou hlínu jako měsíční krajina.
Dlouhá. Prašná. Vyčerpávající.
První část vedla podél vyschlého řečiště Oued Gheris. Široké kamenité pláně střídaly hluboké písčité pasáže, kde bylo potřeba neustále hledat nejlepší stopu. Pak přišla oblast kolem Ramlie a Ouziny — typické saharské vesnice na okraji dun. Tady začínal opravdový boj s pískem.
Povrch se neustále měnil: tvrdá cesta → hluboký písek → kamení → rozbitý sjezd → znovu písek. A právě technické sjezdy v kamenitém terénu byly možná zrádnější než samotné duny. Kolo neustále poskakovalo, ruce bolely a chyba mohla znamenat konec závodu.
Některé úseky se ještě daly jet, jiné už znamenaly tlačení kola v hlubokém písku. Každý krok stál obrovské množství energie, dva nahoru a jeden zpět. Součástí etapy byl i navigační úsek bez značení. Žádné fáborky. Žádné GPS. Kompas v hlavě a snaha držet správný směr. Tady člověk pochopí, jak snadno se může v poušti ztratit.
A pak už jen cílová brána v Maadidu